Rádžajóga

Rádža znamená král. Král jedná samostatně, sebejistě a sebevědomě. I rádžajogín je samostatný, nezávislý a neohrožený.

Rádžajóga je cestou sebekázně a cvičení. Říká se jí také aštangajóga (osmistupňová cesta), protože se dělí na osm částí:

  1. jama – sebeovládání,

  2. nijama – kázeň,

  3. ásana – tělesné cvičení,

  4. pránájáma – dechové cvičení,

  5. pratjahára – stažení smyslů,

  6. dhárana – koncentrace,

  7. dhjána – meditace,

  8. samádhi – úplné, dokonalé uskutečnění.

Těchto osm stupňů rádžajógy vede k systematickému získávání vnitřního klidu, čistoty, sebekontroly a poznání.

Jama – sebeovládání

obsahuje pět bodů:

  • Ahimsá – nezraňování, neubližování

    Ahimsá znamená nepůsobit žádnému tvoru bolest nebo škodu ani v myšlenkách, ani slovy či skutky. Neubližování značí i nezabíjení. Jíme-li maso, musí být usmrceno nějaké zvíře. Proto se jogín ze zásady stravuje vegetariánsky. Zvíře předem instinktivně vycítí budoucí události. Má-li být zabito, vnímá to a cítí strach ze smrti. Vylučuje hormony strachu a stresu. Ty pak zůstávají v mase poraženého zvířete a lidé je automaticky konzumují spolu s masem. Tady se skrývá příčina mnohého zdánlivě bezdůvodného strachu, neuróz a psychóz.

  • Satja – pravda, pravdivost

    Říkat pravdu je vždy dobré a správné; rozhodující je však, jak ji sdělíme. Můžeme po někom pravdou mrštit jako nožem, ale také ji můžeme odít do milých slov. Nechceme-li se prohřešit proti výše zmíněnému principu ahimsy, měli bychom si vzít k srdci slova Maháprabhudžího, který řekl: „Slova by měla z tvých úst padat jako květiny.“

    Být pravdivý také znamená nepřetvařovat se, nepoužívat žádné výmluvy či vytáčky. Svou pravou tvář snad můžeme na okamžik skrýt před zraky ostatních, ale přinejmenším jeden člověk bude vždy znát naši vnitřní pravdu: my sami. Naše vlastní vědomí je svědkem všeho.

  • Astéja – nekradení

    Astéja znamená, že si nemáme brát nic, co podle práva patří druhému. Tím se však nemyslí jen hmotné věci, ale také duševní vlastnictví, zmařit druhému příležitost, připravit jej o naději či radost. I drancování přírody a ničení životního prostředí je porušování principu astéji.

  • Brahmačárja – čistý způsob života

    Brahmačárja se často překládá jako sexuální zdrženlivost. Ale tento pojem je mnohem širší. Brahmačárja je stálé obracení myšlenek k Bohu. To však neznamená, že zanecháme svých povinností v tomto světě. Naopak, měli bychom je plnit s větší péčí, ale stále s vědomím: „Já nejsem konající, Bůh je ten, kdo koná.“

  • Aparigraha – nehromadění majetku

    Neměli bychom shromažďovat statky, ale brát si a používat jen to, co potřebujeme k životu. Kdo má mnoho majetku, má i hodně starostí. Bez majetku jsme se narodili, a všechen majetek tu opět zanecháme, až budeme opouštět tento svět. Nehromadění také znamená nechat ostatním lidem svobodu. Nelpět ani na věcech, ani na lidech. Dáváme-li volnost, osvobozujeme sami sebe, neboť darovat svobodu znamená být sám svobodný.

Nijama – kázeň

sestává také z pěti principů:

  • Sauča – čistota

    Tím se myslí nejen čistota vnější, ale především čistota vnitřní. Naše šaty, tělo, ale také city a myšlenky by měly být čisté. Totéž platí i pro chování, kterým se projevujeme. Společnost lidí, kteří na nás mají dobrý vliv, kteří jsou duchovní a podporují nás svou moudrostí, je velmi přínosná pro náš rozvoj.

  • Santóša – spokojenost

    Spokojenost je to největší bohatství, které můžeme vlastnit. Indický básník Tulsídás řekl: „Toužíš po dolech na zlato a drahokamy – vnitřní spokojenost ti však nepřinesou.“ Spokojenosti můžeme dosáhnout jen tehdy, pochopíme-li, že všechny statky tohoto světa přinášejí zklamání a že vnitřní bohatství nás dělá mnohem šťastnějšími než hmotný majetek.

  • Tapas – sebeovládání, sebekázeň

    V životě stále narážíme na překážky a nesnáze. Přesto se však nesmíme vzdát a s pevnou rozhodností musíme kráčet zvolenou cestou. Klíčem k úspěchu je soustavné cvičení se sebekázní, trpělivostí a výdrží.

  • Svadhjája – studium svatých spisů

    Jako aspiranti jógy bychom se měli také zabývat tradičními spisy jógové filozofie, například Bhagavadgítou, upanišadami, jógasútrami Pataňdžaliho. Tyto spisy nám přinášejí cenné poznání a jsou nám na naší cestě velkou pomocí.

  • Íšvarapranidhána – oddanost Bohu

    Odevzdávejte s čistou oddaností vše, co činíte, Božskému Já. Bůh chrání každého, kdo se mu oddá s důvěrou a vírou.

Ásana – tělesné cvičení a

Pránájáma – dechové cvičení

Ovládnutím svého těla a dechu získává rádžajogín také kontrolu nad myslí a probouzí tím vnitřní síly, které ho vedou dále na jeho duchovní cestě.

Pratjahára – stažení smyslů

Jogín je schopen obrátit podle libosti své smysly i mysl dovnitř nebo je nasměrovat ven, stejně jako želva vtahuje hlavu a končetiny pod krunýř nebo je z něj zase může vystrčit. Ovládáme-li pratjaháru, dokážeme okamžitě a nezávisle na vnějších okolnostech odpoutat smysly od zevních předmětů, a pokud si přejeme, jsme opět schopni se k vnějšímu světu obrátit a věnovat mu pozornost.

V základních stupních meditace cvičíme pratjaháru tak, že znehybníme tělo, zavřeme oči, zklidníme mysl a nasměrujeme pozornost do nitra.

Schopnost pratjaháry pomáhají posílit určité techniky. Například v jednom meditačním cvičení se nejdříve soustředíme na vnější zvuky, zjišťujeme jejich povahu, vzdálenost atd. Pak se pozvolna stáhneme do svého „vnitřního prostoru“ a nasloucháme zvukům uvnitř těla (údery srdce, krevní oběh atd.).

Teprve když jsme zvládli pratjaháru, můžeme se zabývat koncentrací.

Dhárana – koncentrace

Dhárana znamená soustředit myšlenky a emoce na jediný objekt. Běžně se to daří jen na krátký okamžik. Brzy přicházejí další myšlenky a odvádějí nás. Nezřídka si svou nesoustředěnost uvědomíme až po několika minutách.

Pokud nejsme schopni soustředit se v kteroukoliv dobu a na jakémkoliv místě na jednu myšlenku nebo jeden předmět, dháranu jsme ještě nezvládli.

Velkou pomoc při stupňování schopnosti koncentrace představuje cvičení trátaku (koncentrace na plamen svíčky), určité ásany, pránájáma a opakování mantry.

Dhjána – meditace

Všechny meditační techniky jsou jen přípravným cvičením pro vlastní meditaci. Meditaci se člověk nemůže naučit, stejně jako si nemůžeme „osvojit“ spánek. Spánek přichází, když je tělo v klidu, a meditace se daří, když se zklidní mysl.

Při meditaci ustávají představy, neboť ty pramení v intelektu. Lidský mozek můžeme přirovnat k obrovskému počítači, který má nesmírnou úložní kapacitu. Mohou tam být uloženy všechny vesmírné údaje. Ale i tento „počítač“ má své hranice. Může nám zpětně poskytnout jen to, co jsme do něj vložili. V meditaci však zažíváme čisté Bytí. Jakmile se intelekt ztiší a individuální ego přestane existovat, rozzáří se v srdci božské světlo a my se s ním ztotožňujeme.

Samádhi – úplné, dokonalé uskutečnění

V samádhi se sjednocuje poznávající, poznání a poznávané. Poznávající (ten, který cvičí, praktikuje), jeho vědění, poznání (co je Bůh) a objekt poznání (Bůh) se stávají jedním.

To znamená, že se člověk sjednotí s božským vědomím. Kdo dosáhne samádhi, vidí nadpozemské, zářící světlo, slyší nebeský zvuk a vnímá v sobě neomezený prostor.

Když dospějeme k samádhi, podobáme se řece, která po dlouhé a obtížné cestě konečně vtéká do moře. Nyní už není žádných překážek a řeka se na věky sjednocuje s oceánem. Stejně tak dospěl teď i jogín ke konci své cesty a stává se zajedno s nejvyšším vědomím. Jeho vědomí nalézá věčný klid, mír a blaženost – je osvobozeno.

Tuto zkušenost nelze popsat slovy, neboť

jen ten, kdo okusil mléko, ví, jak mléko chutná;

jen ten, kdo zakusil bolest, ví, co bolest znamená;

jen ten, kdo miloval, ví, co je láska;

a tak jen ten, kdo prožil samádhi, ví, co samádhi je.

V tomto stavu se rozpouští všechna dvojnost. Není už ani dne ani noci, ani světla ani temnoty, nejsou vlastnosti, nejsou barvy, vše je spojeno s nejvyšším Já. Sjednocení individuální duše s vesmírným Já je cílem jógy.